Šest plamenů - úvod a první kapitola

9. listopadu 2013 v 23:00 | StarDreamer, Sacrifice |  Šest plamenů
První kapitola :3 Povídka je spíše pro lidi kterým nevadí Japonská jména C:




Kdysi dávno se sedm obdařených sourozenců rozhodlo stvořit svět pro své potomky, kteří budou nést jejich schopnosti. Nejstarší bratr Shiro nechal postavit hrad a jeho sourozenci postavili vesnice do kruhu okolo hradu. Postupem času se vesnice měnily stejně jako jejich obyvatelé, ale Zakladatelé zůstali pořád stejní. Sedmý bratr však svému nejstaršímu sourozenci záviděl a tak vybudoval říši za hranicemi Shirova království. Pod jeho hradem zanechal své srdce jako pramen zla, nenávisti a obrovské moci. nikdo nevěděl co se skrývá v nejmladším sourozenci. Nikdo na něj nebral ohledy a nesouhlasil s jeho plány a tak se odstrčený bratr rozhodl pomstít. Po vybudování dvou portálů Sedmý bratr vnesl zlo do obou světů. Vytvořil noční můry a pronesl prokletí: "Každý váš potomek ponese těžké břémě! Jeho sny se stanou novým světem , kde bude muset bojovat o přežití." Ale i přes všechno zlo v něm zůstalo malé místečko dobra. Od určité hodiny mohli potomci Zakladatelů usínat bez snů. Po smrti Shira převzala vládu druhý nejstarší zakladatel, sestra Midori. Shiro neměl srdce na to, aby svého nejmladšího bratra vyhnal, ale pevná ruka matky přírody Midori to dokázala. Nechala zničit jeho vesnici a pojmenovala ho Stín. Dlouhé léta se nic nedělo, až do doby, kdy šestý zakladatel se odebral na onen
svět...




3. listopadu 5861
Byl pošmurný den na začátku listopadu, který se zpočátku zdál úplně obyčejný. Ale nebyl ani náhodou. Třída byla plná žáků, kteří si povídali, čekali, až začne hodina.
Bylo tam celkem rušno. Hlouček dívek obdivoval vysokou štíhlou třídní hvězdu, jiní si zas povídali o technikách boje, nebo o úkolech. V zadní části třídy seděl černovlasý chlapec. Bradu měl podepřenou a oči zavřené. Byl celkem vysoký i když seděl. Kolem krku měl uvázaný červený šátek což značilo, že je ze čtvrté vesnice. Napovídal tím i červený gumový náramek na pravé ruce. Povzdechl si a otevřel oči. Byly jako rubíny. Pohledem přejel po třídě a začal se znuděně houpat na židli.
Brzy zazvonilo, během dvou minut se otevřely dveře a dovnitř vešel učitel, v závěsu za ním dívka, kterou nikdo z přítomných neznal. Začali si mezi sebou šeptat.
Stříbrno bílé vlasy jí splývaly po zádech a své nové spolužáky bez valného zájmu přejížděla tmavě fialovýma očima. Byla docela drobné postavy a na sobě měla tmavě modré džíny spolu a černobíle pruhovaným tričkem, hrála si s bílým páskem a několika náramky na své ruce.
Chlapec s rudýma očima si jí chvíli pozorně prohlížel, ale pak odvrátil pohled a zadíval se ven. Nedal najevo že ho dívka překvapila vzhledem. Zajímalo ho, jestli na ni budou reagovat jako na něj, když poprvé přišel na toto hrozné místo. Neměli ho rádi a často mu říkali že vypadá jako Stín. Nejevil sebemenší zájem se na dívku dívat, nebo vnímat její slova.
Na ruce měla taky červený náramek. Neřekla toho o sobě moc, jen se představila. Takako.
"Tak se posaď Takako." řekl vlídně učitel. Všichni žáci až na rudookého chlapce ji sledovali. "Začneme s novou látkou." řekl vyšším hlasem učitel, aby upoutal pozornost žáků. Probírali historii vesnic.
Jediné volné místo bylo u rudookého místa. Sedla si k němu a zadívala se z okna.
Chlapec si položil hlavu na lavici a zavřel oči.Neposlouchal výklad učitele, jen se soustředil na to, aby se neponořil do snů. Byl jeden z těch, kteří mívali noční můry.
Ačkoli se do sítí nočních můr, světa plného nebezpečí a přízraků a smrti, mohl zaplést z lidí na této škole kdokoli, některým to hrozilo mnohem více než ostatním.
"Hyioruki už zase spíš?" z učitelova hlubokého hlasu běhal mráz po zádech. "Já nespím, já jen odpočívám ." odpověděl provokativně rudooký chlapec. Bylo znát, že ti dva se nemají moc v lásce.
Několik studentů se tiše zasmálo. Učitel po nich střelil podrážděným pohledem. "Zmlkněte," napomenul je ostře.
Učitel se na Hyiorukiho celou hodinu pohrdavě díval. Další hodinou byla tělesná výchova, kde dával namakaný učitel žákům pěkně do těla. Dráha byla dlouhá a mnoho studentů ji ani neuběhlo. Žáci se seřadili do jedné roviny. Učitel tvrdě trval na cvičících úborech. Chlapci měli bílá tílka a modré šortky a dívky naopak. Přecházel před nimi a každého si prohlížel. Zastavil se u Takako.
Ta se na něj nezaujatě dívala. Ke svému úboru měla ještě černé návleky na nohy.
"Co to je?" zeptal se ostře učitel.
"Návleky." odvětila Takako.
"Tak je ihned sundej!" řekl chladně.
"Mám povolení od ředitelky." Takako vytáhla z kapsy přeložený papír. Učitel si ho vzal a aniž by se na něj podíval, přetrhl ho ve dví.
Zamračila se na něj a poprvé dala tak najevo nějakou emoci.
"Tak dělej a sundej si to!" vyjel na ni ostře.
Dívka chvíli váhala, ale pak návleky sundala.
Odhalila tak dlouhou klikatou jizvu táhnoucí se od kolene dolů. Zranění byla obvyklá, ale ne takhle velká a výrazná. "Spokojený, pane učiteli?" utrousila s povytaženým obočím. Skoro všichni na ni udiveně koukali a něco si pro sebe mumlali.
Učitel jen spokojeně kývl. Jizvě nevěnoval sebemenší pozornost. "Dáte si sedm koleček na rozběháni a pak půjdete bojovat." ukázal na vyvýšenou čtvercovou plochu uprostřed školního hřiště. Hyioruki chtěl něco namítnout, ale ostatní se rozeběhli a on usoudil, že to nemá cenu. Neměl rád tyto boje jeden proti jednomu. Často to dopadalo špatně zvláště pro dívky, které musely po hodině na školní ošetřovnu.
Za deset minut měli potřebná kolečka odběhaná a rozestavěli se kolem čtverce. Učitel tam na ně už čekal a netrpělivě poklepával nohou. "Konečně jste tady, tak jdeme na to!" podíval se do seznamu žáků.
Jako první vybral Takako a vysokého svalnatého chlapce.
Vypadalo to na dost nevyrovnaný boj. "Promiň, jestli ti ublížím," zamumlal k ní, jak se oba dva rozcvičovali k boji.
Chlapec udeřil jako první. Takako se vyhýbala, byla rychlá a ohebná. Pár ran jí způsobilo jen malá škrábnutí, ale pak zaútočila ona. Chlapec po chvíli padl k zemi. "Promiň" řekla Takako a zhluboka vydechla. "Další!" křikl učitel a ukázal na Hyiorukiho. "Ale vždyť teď bojovala!" protestoval. "To je jedno." učitel si takto oťukával nové žáky, chtěl vědět co vydrží. "Nejdu tam." vzdoroval dál Hyioruki. Zatím byl klidný. "Nechtěj jít zas do ředitelny. Nechceš mít snad další problémy ne? Co by na to řekla tvoje matka Stíne?" Tuhle přezdívku si vysloužil už dávno svým chováním a vzhledem. Učitel udeřil do citlivého místa. Hyiorukiho matka byla už třetím rokem po smrti. Chlapec udeřil učitele a chytl ho za triko. "Všichni by jste měli zemřít." Zakřičel a dal učiteli ještě jednu ránu. Pak se otočil a utekl pryč. V očích měl slzy. Tohle místo zabilo jak jeho matku, tak i jeho sestru. A učitelé toho jen využívali. V chodbě se postavil ke zdi a snažil se zapomenout.
Už se tam nevrátil, protože tohle byla poslední hodina, sebral se a školu opustil. Bylo mu jedno, že si způsobí další problémy.
Zamířil do svého malého domku. Žil jen se svým psím společníkem Merem.
Ten ho začal vítat hlasitým štěkotem, jakmile ho zpozoroval.
"Jdeme se projít." hodil do pokoje tašku a pousmál se. Otevřel psovi vchodové dveře a zamkl. Procházeli se dlouho.
Nebylo třeba vodítko, Mero ho poslouchal na slovo, ale měl i svou hlavu. Už se stmívalo, když zamířili zpět domů.
Nechal Mera v zahradě , navečeřel se a vyšplhal se na vysoký strom vedle svého domku. Díval se na měsíc, ještě bylo brzy aby bezpečně usnul, ale únava ho přemohla. Zavřel oči a propadl noční můře.
Procházel se mezi stromy po upravené cestě nějakého parku. Brzy došel k malému náměstíčku s kašnou, která byla ale prázdná. Na jediné opuštěné lavičce někdo seděl.
Přišel blíž.
Dívka zvedla hlavu od knížky a jejich pohledy se střetly.
Hyioruki ji ihned poznal. "Sestři..." řekl tiše. Dívka se usmála.
"Tak dlouho jsme se neviděli..," nepřestávala se usmívat. Natáhla k němu ruku. "Pojď ke mně."
Pomalu k ní vykročil. Také k ní natáhl ruku, ale zarazil se. "Ne!"
Její tvář se zkřivila ve zlém úšklebku.
Ticho prořízl pronikavý jekot.Hyioruki si zacpal uši, ale ani to nepomohlo. Noční můra se rozplývala.
Zavřel oči, už to nemohl vydržet
Do reality ho probudil psí štěkot. Mero okolo něj běhal. Snažil se mu něco říct. Jekot neustal, naopak byl hlasitější a docela blízko.
Ale nebyl to hlas jeho sestry, nicméně mu byl známý. Vstal a rozeběhl se za ním.
Jeho věrný společník běžel vedle něj. Doběhl k postavě ležící v trávě a ihned ji poznal. Byla to Takako. Bílé vlasy se v záři měsíce leskly jako hvězdný třpyt. Rozhodlo se jít na pomoc do její noční můry. Chystal svázat svůj a její šátek.

Jenže v tom okamžiku ona otevřela oči.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama