kapitola 1. vzkaz za oknem

10. května 2013 v 19:25 | Sebby |  OT
po dlouhé době... :D snad se bude líbit ... :D


Kapitola 1.

Vzkaz za oknem




Bouřka,déšť , obrovské větve povalující se na silnici , tak to vypadá každé léto u nás v městě. Moje jméno je Charlota a bydlím v zapadlém městečku nedaleko od moře. Moje dobrodružství začínalo právě tady v městě zvaném Uriel.
Toho večera venku zuřila bouřka ,blesky pročesávaly oblohu a já se svým bratrem Charliem jsem seděla v pokoji u svého milovaného notebooku.
"Ihned vypněte ty počítače!" ozval se křik z dolních místností obrovského domu.
Naše máti nesnáší , když sedíme v pokoji a koukáme do blikající obrazovky počítače. Povzdechla jsem si.
Zaklapla jsem notebook , stáhla si své dlouhé ,vlnité havraní vlasy do culíku a nalepila se na okno. Charlie ignoroval příkaz a dál hrál hru.
Moje modré oči se zaleskly s každým bleskem , který ozářil oblohu.
"Neříkala jsem náhodou něco?!" křik se rozlehl naším pokojem. Leknutím jsem sebou trhla a málem schodila květináč z okna.
"Mami tohle mi nedělej." zamumlala jsem naštvaně. Charlie s otráveným výrazem odevzdal naštvané máti notebook a přifařil se ke mě. Protože nebyl můj vlastní bratr , choval se ke mě jako k ostatním holkám. Tedy myslel si , že se tak může chovat.
"Je mi zima." stoupl si za mě a ruce mi strčil pod triko. Povzdechla jsem si. V podstatě jsem na to byla už zvyklá a věděla jsem , že nezajde dál.
"Máš topení ne? Nebo zalez pod peřinu." tónem hlasu jsem dala najevo , že mi to vadí. Jeho studené ruceobjímaly moje břicho a mě běhal mráz po zádech.
"Ty topíš víc." zazubil se. Hlavu mi položil na rameno a zavřel oči. Jeho hnědé rozcuchané vlasy mě lechtaly na krku. Zahihňala jsem se.
Otevřel oči, které se zalesky v záři blesku. Měl je jasně zelené. Když jsem byla menší , strašně se mi líbil.
Trochu se zamračil.
"Co je?" odfoukla jsem neposedný pramen jeho vlasů pryč.
"Někdo tam je." ťukl do skla.
Pořádně jsem se podívala. Neměla jsem brýle , takže jsem mžourala.
Blesk osvětlil hrbatou postavu pohybující se v naší zahradě. Ozvalo se ohlušující zahřmění.
Byl to starý muž v černém plášti. Plášť byl potrhaný, vlál sem a tam v zuřivém větru , až z něj odlétávaly stříbřité kapičky vody.
"Věříš na duchy?" zeptala jsem se s úšklebkem Charlieho.
"No je možný , že existujou." pozorně sledoval muže na naší zahradě.
Ten se pomalu otáčel směrem k našemu oknu. Zatajila jsem dech.
Kapičky odpadávající z pláště se měnily v malé stříbrné kamínky , padající do našeho bezchybného trávníku.
Mužova tvář byla zjizvená a každý další blesko odhalil nový detail na jeho tváři.
V očích se mu mihaly všechny pocity , zmatenost , strach , zvědavost.
Leknutím sebou trhnul. Hlasitý štěkot našeho psa ho zřejmě vystrašil a s dalším bleskem zmizel.
Přilepená na okno s otevřenou pusou jsem přemýšlela , jak je možné , aby člověk z ničeho nic jen tak zmizel.
Zavrtěla jsem hlavou a odlepila se od skla.
"Jdu spát." ohlásila jsem a vyprostila se z bratrova sevření.
"Hele Char... co když opravdu existuje nějaká magická síla?" s nadšeným výrazem se ke mě otočil.
"Charlie už ti je šestnáct , na pohádky jsi moc velký. Třeba to způsobila ta bouřka."
když jsem viděla jeho nechápavý pohled , pokračovala jsem dál.
" Ten chlap mohl být jen iluze. Možná to je tou bouřkou. Nic jako duchové neexistuje."
zavrtala jsem se pod peřinu s blaženým výrazem.
"Neříkam že existují duchové ,ale něco... nevím jak to popsat. Nějaká energie mimo náš svět."
posadil se vedle mě.
"Možná" pokrčila jsem rameny. "Ale stejně mi to přijde jako nesmysl."
Nechala jsem Charlieho Charliem a za nedlouho usla.
Uprostřed noci mě však něco vzbudilo.
Někdo mi položil studenou a mokrou ruku na krk.Ohnala jsem se rukou a sedla si. Snažila jsem se rychle rozkoukat.
"Sakra neblbni." ze tmy se ozvalo Charlieho podrážděné zavrčení.
Nejspíš jsem ho praštila.
"Proč máš mokrou ruku a proč mě budíš?" zamumlala jsem ospale. Neměla jsem náladu nadávat mu.
"Za oknem byl nějaký papírek , tak jsem otevřel okno a vyndal ho. Venku je pořád bouřka paní chytrá."
rozsvítil baterku. Odfrkla jsem si a přišoupla se k němu blíž.
Světlo baterky odhalovalo červený nápis na malém papírku.
Musela jsem si několikrát nápis přečíst , než mi to došlo. Na mé tváři se objevil zděšený pohled....

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama